Na novém albu Zuzany Navarové d. t. a její skupiny Koa nazvaném Jako Šántidéví se tradiční kultury prolínají v přirozené symbióze.
Tahací harmonika škytá svižně na druhou dobu a vesele pobízí nájemníka, aby si "sbalil fidli", protože "Marie má se vracet, ta co tu bydlí", "ta, cos jí dal pár facek, a pak s ní spal". Čtvrté album Zuzany Navarové a Koa otevírá jednoduchoučký výjev ze sousedství, který může evokovat píseň Madeleine Jacquesa Brela na tu se také nadšeně čeká za zvuku harmoniky, byť v Brelově případě jde o šansonový prožitek i aranžmá.

Svéhlavě proti době

Navarová volí uvolněnou přirozenost a nesnaží se za každou cenu překračovat svou nerezavějící minulost. Její cesta vede opět svéhlavě proti době. Zatímco Nerez měl v uzavřeném komunismu zcela mezinárodní zvuk, mnohonárodnostně obsazená Koa (dva Češi, Rom, poloviční Turek a Peruánec) jako by hrála v dnešním, až příliš propojovaném světě spíše pro sebe a pro kamarády, byť tak činí česky, romsky, slovensky, jidiš, rusky či peruánsky.
Předchozí album skupiny Koa, první bez účasti Ivana Gutiérreze, hýří v souladu se svým názvem barvami v nápaditých textech, melodiích i instrumentaci. Naproti tomu z kolekce písniček na novém albu dýchá spíše pozitivní klid, smířenost s přirozeným tokem věcí, přátelská soudržnost kapely, radost z pouhého bytí a hravých rýmů. Šántí znamená mír, pokoj, déví je paní, bohyně. Jinými slovy - nic se tu neřeší, nepřekonává, nevětrají se žádné konflikty s realitou, netlačí se na pilu.
Tomu, kdo chová k písničkářské stálici Navarové dlouhodobou úctu, někdejší autorka a zpěvačka leckdy ostře kořeněných vášní (vzpomeňme na temperament v "Ještě mě nehřeješ a už si do mě saháš...") jako by právě tímto albem zvěstovala, že žije druhý život. K Nerezu se mohou posluchačovy myšlenky vracet paradoxně jen v nejslabších momentech alba, při písních Pokojný a jasný (rýmovačce melodicky plynoucí jako čirá voda) nebo Orlice, kolovrátku jako od Jaroslava Uhlíře. Ty by se totiž pro svou prvoplánovost do někdejšího repertoáru Nerezu nedostaly. Naopak kouzelná jednolitá barva, intonační jistota a ohybná lehkost zpěvaččina hlasu zůstává stále stejným drahokamem. Hudební těžiště desky je ovšem spíše v jejím závěru. Nejpovedenější se zdají být písničky Do Nebes, láskyplná a noblesní parodie country-trampáren Cesta dom', dále Svátek má Žofie a vydařené klezmerové perličky: píseň Klobouk v jidiš, češtině a slovenštině s fantastickou harmonikou Mária Biháriho a typicky navarovsky hravá Vřelé díky z pupku. Díky Bihárimu je na desce silně přítomen tradiční zdroj inspirace, kterým je pro Navarovou romská hudba. Tam, kde se jejich světy spojují v jeden, jde možná v jistém smyslu o nejsilnější chvíle. Nicméně společným jmenovatelem pěti Biháriho na dřeň procítěných písní je přílišná manýra a často falešný vokál, který bohužel tahá v rámci studiové nahrávky za uši. Závěrečná trojice skladeb: intimní a roztoužené blues Zatím hodně pus, hypnotický groove v Bohyni míru a rozverný Vrabčák, čaroděj bubeníka a perkusisty Camila Callera naopak dotahují celek desky hudebně výše.
Navarová navíc dokáže svým přístupem k hudbě přimět k zamyšlení, co je vlastně podstatnější - jestli jsou to žánrově jasné a dotažené kusy, anebo svobodný duch a pozitivní poselství, které z její současné tvorby září.

HODNOCENÍ LN: ****



Psáno pro Lidové noviny 17.12.2003
Petra Konrádová
www.lidovky.cz