Dávno, předávno sedávali mladí rozdychtění intelektuálové v malé a poněkud podmáčené kavárně v skrytu staroměstského podloubí pod Týnem a hodiny a hodiny srkali své jediné „cappuccino“ (dokonce jediné „cappuccino“ v socialistické Praze!), aby zaníceně hovořili o umění i tvůrčí zácpě v podmínkách normalizačního Československa nebo prostě o tom, kdo je úplně blbej. Kavárna se jmenovala Columbia a mezi rozdychtěné jsem patřila i já.
A dávno, dávno před tím, než vystudoval DAMU a stal se režisérem Divadla v Dlouhé, patřil mezi nás i náš někdejší kolega z filozofické fakulty Honza Borna. Hrával tehdy v takřka kultovním dvoučlenném divadelním souboru Vizita s Jardou Duškem a oba byli brilantní, sžíraví, sarkastičtí, nesmlouvaví a skvělí, ostatně stejně jako i my ostatní nadprůměrní a talentovaní bezcitní pitomci. A tak mi jednou u třetího cappuccina Honza povídá: „Znáš Vaška Koubka?“ Neznala jsem. Jan Borna nezpívá (řekla jsem to dost citlivě, Honzíku?), ale o to lépe recituje, a tak mi nad kouřícím hrnečkem zcela nesžíravě odříkal: „Já nemám rád, když se duby klanějí...“ A jelo se dál.
Rok na to už jsem seděla v publiku na jednom z chodníků v Ostrově nad Ohří a před námi klečel na zemi Václav Koubek a tahal harmoniku, jako by si rval vnitřnosti z těla, a vzlykavě i šíleně k nám vzkazoval, ať mu brá-á-á-ácha hlídá civil..., a po jeho pravici špásovně i ukrutně cinkal Pavel Fajt hliníkovými lžičkami na skleničky, zejména pak na ty, ve kterých se v hospodách servíroval grog, a nám se taky rvaly vnitřnosti a bolševik měl určitě vztek. Opravdu už uplynulo dvacet let?
Kavárna Columbia na Staroměstském náměstí je zrušená, Honzu Bornu jsem léta nepotkala a s Vaškem Koubkem se nevídám častěji. Ale vím, že o sobě víme. Pokud si totiž s někým včas řeknete: „Děláš to dobře,“ a i vám se dostane kýženého: „Mně se taky líbí, co děláš,“ pak si mezi sebou jednou provždy napnete vlákénko neutuchající sympatie a celoživotní přízně čínského hedvábí pevnější. Jo, jo.


Já nemám rád
(Václav Koubek)

Já nemám rád
když se duby klanějí
když havrani dávají
si jarní prsteny
v koruně stromů
já postavím si svět

Vyhodil jsem holého ptáka
a vlezl si do hnízda místo něj
z bukvic mi pavouci pletli sítě
čekal jsem že přijdeš
den prázdnej

Ref.: Já nemám rád...

V kapce rosy
já postavím si svět
sedl jsem si na čepici houby
zdvíhal se zemi ztrácel tíž
slimáci zplakali ti ke mně cestu
zdali zas přijdeš
mně si udobříš
den prázdnej

Ref.: Já nemám rád...

V vzpomínce tebe
já postavím si svět
pustil jsem si vousy i hrdlem
odjel od matky
vzal podnájem
ztrátou tebe
našel jsem více
ztrátou tebe
našel jsem sebe

Ref.: Já nemám rád...

V šátku prachu
já postavím si svět



Psáno pro Neon 6/2000
Zuzana Navarová
Stránka s článkem: www.martinreiner.cz/public/neon/9.pdf
www.martinreiner.cz/casopis-neon/