V ráji Zuzany Navarové

Zpěvačka Zuzana Navarová de Tejada nemá a nechce mít mobilní telefon, nenosí hodinky, ale zato v batůžku ukrývá kompas, ke kterému občas přibalí dalekohled. A čas pro ni nepředstavuje zdviženou rákosku. Nevnímá ho.

"Máte Packu stříbrné opice?" objednává si Zuzana Navarová ve své oblíbené Dobré čajovně. Stojí blízko Václavského náměstí, ale zároveň také velmi daleko od jeho ukřičenosti a pachu smažených klobás a jekotu taxíků. Navarová říká, že tu je štamgastem, i když ono slovo zavání spíše hlučnou a zahulenou pivní čtyřkou než poklidnou čajovnou s tlumenými světly a decentní hudbou. Packa stříbrné opice za chvíli voní na stole. Skutečně nejde o exotický masový bujón, ale o zelený, čínský, velice účinný čaj, po kterém se srdce vytáčí do spirály a mozek chce louskat nejzapeklitější životní algoritmy. "Čaje se ale musejí pít opatrně. Po tomhle si například už raději nedávejte kávu. Podle mých zkušeností je lepší pít čínské čaje než japonské. Číňané na rozdíl od Japonců pijí čaje před jídlem, jde o chlácholení žaludku, jeho pročištění a navnadění. Japonské čaje jsou skutečně silné, zvláště ty, které se používají při čajových obřadech a pijí se i s vylouhovanou namletou bylinou. Jednou jsem se takovým japonským čajem přepila, vypadal jako něco mezi špenátem a žabincem, chutnal velmi lahodně, naklopila jsem do sebe tři kyblíky a večer jsem myslela, že bude po mně. V životě mi nebylo tak špatně, srdce mi vyskakovalo hlavou."

Deska pro nevojáky
Srdce, které má na mysli, patřilo v 80. letech slavné folkové kapele Nerez. Se Zdeňkem Vřešťálem a Vítem Sázavským se potkala během studií na vysoké škole, která jí vedle lásky k hudbě obtiskla do hrudi také vášeň pro španělskou a latinskoamerickou kulturu a mentalitu. Provdala se za Kubánce (odtud část jejího jména de Tejada), děti nemá. Po rozpadu Nerezu vydala několik samostatných desek, spolupracovala s Věrou Bílou, se Sázavským složila hudbu k animovanému filmu Řeči, řeči, řeči Michaely Pavlátové, který získal nominaci na Oskara. V současné době hraje s kapelou Koa, kterou spoluzaložila se zpívajícím kolumbijským kytaristou Ivánem Gutiérrezem. Daří se jim: Loňské křehké a krásné album Skleněná vrba, napůl nazpívané česky a španělsky, získalo prestižní ocenění nezávislých kritiků Žlutá ponorka. Letos vystupovali na Expo v Hannoveru a vydali koncertní nahrávku Zelené album, bohužel poslední, na které účinkuje introvert, filozof a světoběžník Iván. Rozhodl se zkusit to zase jinde. Snad v Řecku, možná v Madridu. "Koa nekončí, máme co hrát," podotýká Navarová, které živé hraní prý přináší stejné potěšení jako v začátcích. "Hrajeme přesně tolik koncertů, že mě to stále baví. Ještě se mi nestalo, že bych seděla otrávená v šatně z toho, že musím jít na pódium." Vydáváte Zelené album. I čaj, který pijeme, je zelený. Čím vás zelená přitahuje? "Vidíte, souvislost s čajem mě zatím nenapadla. S Ivánem se nám líbí zelená jako barva. Možná proto, že souvisí s nadějí." S nadějí v co? "V cokoliv. V lepší příští. Mým vrstevníkům ale název připomíná vojnu. To nás také nenapadlo, asi proto, že jsme na vojně s Ivánem nebyli. Takže řekněme, že to je album pro nevojáky," usmívá se.

Na lovu sýkorek
Z terasy před čajovnou zabzučí agresivní mobilní telefon. Navarová říká, že nerozumí lidem, kteří jsou závislí na neviditelných, ale slyšitelných tepnách GSM. "Mobil pro mě znamená ztrátu posledních zbytků soukromého života. Zastihnou vás všude, vy to přece musíte vědět," namítá paní Zuzana a já nenápadně kontroluji, zda je můj přístroj v tašce vypnutý. Naštěstí ano. "Nemáte pocit, že se stáváte otrokem?" ptá se mě. "Ohlašovaná svoboda s mobilním telefonem se mi zdá jen zdánlivá, stejně jako to, že prý pomáhá ve stresových situacích. Člověk si přece může problém líp rozmyslet, a až bude mít v hlavě jasno, jít zavolat z budky. Když jste ve stresu, voláte kvůli každé pitomosti a přijde vás to na spoustu peněz. Naštěstí existuje ještě pár míst, která nejsou pokrytá signálem. Třeba pod hradem Kost v Českém ráji. Lidi si tuhle před hotelem stěžovali, že nemají signál, že se nemohou dovolat! Takže to ještě není tak zlé." Právě Český ráj patří k místům, kde Navarová nalézá skutečný ráj. Řadí se mezi ně také koncertní pódium a kuchyně - ráda vaří zdravé a vydatné polévky, jejichž magii propadli všichni její kamarádi. "Když jsem dlouho bez polívek, jsem posmutnělá," říká, ale jinak sídlištní byt na pražském Proseku ze seznamu oáz rázně škrtá. "Je to jen nutnost. Zajímá mě jen potud, pokud mi slouží," vypráví zpěvačka. Dodává, že už ji netěší objevovat svět za hranicemi, pátrá spíše po Česku. Tak ji prý okouzluje okolí České Třebové, Lužické hory, Podještědí. A zmíněný Český ráj. "Jezdit do ciziny mě nebaví, jsem šťastná, že můžu být doma," říká Navarová, která procestovala Kubu, Španělsko a před pár lety například navštívila Peking. "V naší rodině je silná skautská tradice - zvláště můj dědeček byl velký skaut. Jako malá jsem byla na táboře kousek od Kosti a nijak to na mě nezapůsobilo. Kost, okolí Sobotky a Český ráj jsem pro sebe objevila teprve před pár lety. V létě se tam chystám na prázdniny. Jen je škoda, že tam nejsou žádné čajovny." Na své cesty si nebere kytaru, ale dalekohled. Pozoruje mléčnou dráhu, zkoumá přírodu, pozoruje ptáky, hledá houby. A klid. "Vozím s sebou také příruční přírodovědecké atlasy. Skvělá věc. Díky nim například vím, že dnes ráno mi na balkóně pípala sýkorka lužní."

Energie
Když praktikuje taoistické cvičení tai-chi, stojí na jedné noze a pomalu pohybuje rukama, sama vypadá jako podivný, soustředěný pták. Kompas nosí právě kvůli tai-chi. "Cvičení začínám vždy na sever. Už jsem se ale naučila orientovat v noční obloze natolik, že kompas nemusím z batohu vůbec vytahovat, a cvičím bez něj. Tai-chi mi dává energii," říká. Trpíte jejím nedostatkem? "Každý má málo energie. Když si zacvičím, mám pocit, že se to lepší. Navíc se díky tai-chi energie příjemně rozmístí po těle a dostane skutečně tam, kde chyběla. Jsem z toho velice šťastná." Po Pacce stříbrné opice nedostatkem energie netrpím. A to jsem prý ještě nezkoušel čaj s jemnou chutí, silným účinkem a výhružným názvem Dračí oči. "Nejraději sedávám tamhle nahoře," ukazuje Zuzana za sebe na malou vyvýšeninku na úzkém potemnělém konci osvěžovny, když se po dvou čajových hodinách zdviháme k odchodu. "S jarem se tam ale schovávají milenci, tak snad až zase na podzim bude volno, až se všichni rozejdou," usmívá se. Na podzim se snad milenci nerojí? "Nestrašte," vzhlíží ode dveří ke svému zamilovanému místu.



Psáno pro Magazín Práva 12.8.2000
Jaroslav Rudiš
Stránka s rozhovorem: není